22.11.17

Jak dohopsat ke štěstí

Tak nějak se stalo, že jsem najednou přestala být šťastná. Chvíli jsem si poletovala stavem "prostě jen ne šťastná", a pak se to stalo: začala jsem se cítit přímo nešťastná. A po dobrých pár měsících si řekla, že je s tím třeba něco udělat.

Jenže jak z toho ven?

NEHLEDEJTE ŠTĚSTÍ U DRUHÝCH



Hodně dlouho jsem hledala recept na štěstí u druhých. Obdivovala jsem Restless Child a její cestování, smutně četla o zasněném životě Anie Songe a chtěla totéž. Viděla jsem u nich cestu, po níž se chci taky vydat. Jenže ne že by to ve mně vzbuzovalo inspiraci – místo toho jsem zelenala. Ne ekologií, nýbrž závistí. Byla jsem frustrovaná, že já takový život nemám. Na instagramu jsem viděla dokonalé páry a na youtubu sestříhaná videa z báječných dobrodružství.

A pak mi to došlo: Zuzano, zahoď ten mobil, vypni instagram a přestaň stalkovat "šťastné" lidi na facebooku! Protože pak se s nima porovnáváš a všechny tvoje úspěchy a radosti ti vedle těch jejich připadaj děsně maličkatý. Lidi, které obdivujeme a kteří jsou našimi životními vzory, bychom neměli vidět jako perfektní zobrazení toho, co chceme, ale nemáme – koneckonců, každý potřebujeme ke štěstí úplně, ale úplně něco jiného. Měli bychom je vidět jako kolegy a kolegyně, kteří jsou taky šťastní, stejně jako my, přestože toho dosáhli rozdílným způsobem, a stejně jako my pro sebe dělají to nejlepší.

Sice můžu Anie Songe závidět její bazén na konci světa, ale musím si uvědomit, že stejné štěstí by mně přineslo něco docela jiného a na jejím místě bych já spokojená nebyla. Protože mám jinou povahu, jiné priority a jiné city. A neznamená to, že budu míň šťastná. Jen jiná. Poněvadž i kdyby se vám naskytla příležitost vyměnit si s vašema vzorama místo, stejně byste nebyli šťastní. Každej musí najít svoje vlastní štěstí svojí vlastní cestou.

ZRUŠTĚ CÍLE, ZAVEĎTE CESTU


Zase začnu něčím, co se stalo mně. Celé poslední dva roky na gymplu jsem se cítila "šťastná, ALE-". Skoro šťastná. Skoro. A věděla jsem přesně, jaký kousek skládanky mi k tomu úplnému štěstí chybí. Chlap a studium na škole, která mě bude bavit. Takže jsem se na tuhle představu upnula a skálopevně v ni věřila. Měla jsem všechno, jen tyhle dvě věci mi chyběly k úplnému štěstí. Čekala jsem, až přijdou a já konečně budu moct být šťatná ze 100 %. Teď je mi 20 a ony přišly – a ani zdaleka to s nimi není tak růžové a plné jednorožců, jak jsem si vysnila.

Šťastná jsem byla chvíli, ale pak vyvstaly nové problémy a nedostatky. A já stojím uprostřed toho všeho jako manžel kudlanky, který se celý život těšil na sex a pak zjistil, že po něm bude sežrán. A jsem si vědomá, že jsem se celý dva roky fixovala na myšlenku, jak úžasně šťastná budu, až XY. A ono nic. Cíl se mi splnil, ale štěstí mi nepřines. Tak jak jinak se mám asi cítit, než nešťastně?

Je mi jasný, že to celý vychází z tý mojí dvouletý chyby – upínání se na cíl a představování si, jaký to pak bude. Protože takovej cíl buďto nevyjde, nebo vyjde, ale nebude až tak báječnej. Nebo bude báječnej, ale za chvíli vás přestane bavit. Daleko lepší je soustředit se na cestu, po níž si to chcete v životě hopsat. Jací chcete být? Jaké činnosti chcete dělat? Pro mě je to psaní (v rámci toho teď taky po miliardě let píšu), focení, učení se jazyků, pomáhání druhým. Vidíte? Udělat si cíl ne z konkrétních věcí či okamžiků, jež vás při jejich dosažení chvilkově rozradostní a pak zase přejdou, nýbrž z činností, které vám budou přinášet štěstí každý den, je super. Opravdu.

Den, kdy se na sebe s čistou hlavou podívate do zrcadla, usmějete se a řeknete si, že jste šťastní, bude den nádherňajs.

A teď chválně, takový malý průzkum: Napiště mi do komentářů, jestli jste šťastní. Stačí jednoduché ANO nebo NE, ale budu radši, když se rozepíšte proč. Fakt, zajímá mě to. :)

JSTE ŠŤASTNÍ? 

Vaše Wayll
(s omluvou Anie, že ji v tomhle článku tak zneužívám. Anie, jseš úžasná!)

2 komentáře:

  1. Wayll, je moc fajn, že jsi došla k tomu dnu, kdy se na sebe v zrcadle usměješ. Když pozoruju svoje okolí, mám pocit, že nikdo není doopravdy šťastný, život je prostě boj, ale ty světlé stránky opravdu stojí za to. Takže odpověď na tvou otázku je ne, já momentálně šťastná nejsem. Může za to spousta věcí, za něco si můžu sama, za něco ne, některé jsou i takové, že není v mých silách s tím něco dělat. Ale jakkoli bylo kdy zle, vždy stojí za to bojovat a hledat tu svou cestu :)
    Ale proč hlavně píšu - je mi moc sympatická zmínka o drobných krůčcích po té cestě, mezi které u tebe patří i psaní. Pro mě to kdysi byla forma terapie, psát jen ve zlých časech, teď už jsem hodně dlouho nic nenapsala (tak trochu mě to moje psaní děsí :)). Ale baví mě číst tvůj blog a je to jeden z velmi mála, kde i komentuju, takže piš piš! :)
    Ať ti tvé štěstí co nejdýl vydrží :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ráda bych řekla, že jsem šťastná. Vlastně jsem - mám skvělého přítele i rodinu, ve škole nepropadám a něco mi i jde, jsem víceméně zdravá a snad mám dobré vyhlídky do budoucna. Ale, přesně jak říkáš, vždycky je tu nějaké to ale. Jsem zdravá, ale nepřipadám si krásná. Mám kolem sebe skvělé lidi, ale s rodiči se teď dost hádám a přítel nerozumí tomu, že je pro mě těžké smířit se s vlastními nedostatky. Vyhlídky tu sice jsou, ale třeba nedojdu tam, kam dohlédnu. A tak dál.

    Ale občas si říkám, že je to všechno jen doznívající puberta, ty výboje zuřivosti a pocitu bezmoci a zoufalství. Jsem šťastná, občas se na sebe i usmívám, mám chuť vylepšovat nedostatky, ale nehroutím se, když se mi něco nepovede.

    Pro mě bylo klíčem k posunu vpřed, když jsem si přestala říkat "od zítra, od pondělka, od nového měsíce, od Nového roku". Někdy je jednodušší dělat věci hned. :)

    OdpovědětVymazat